Eva Leimbergerová: Mám silný smysl pro řád a nevyhovuje mi, když se pravidla zbytečně ohýbají

Když jsem si poprvé přečetla scénář, říkala jsem si, že Ema musí svého muže milovat opravdu bezpodmínečně. To, co máme společné, je možná věčný souboj mezi srdcem a hlavou. Jsou to dvě různé veličiny, které spolu ne vždy souzní.

Ema zřejmě rozumově chápe, že by bylo lepší, a asi i pro jejího muže, kdyby vztah ukončila. Tím by mu třeba dala impulz ke změně. Jenže srdce jí to nedovolí. A přesně tohle dilema znám důvěrně i ze svého života, i když neříkám, že právě ze vztahu. Mnohokrát jsem hlavou věděla, co by bylo správné udělat, ale srdce mě přesto vedlo jinam.

Když jsem se dozvěděla, že budu hrát manželku Zdeňka Godly, trochu mě to překvapilo. Ne proto, že bych měla předsudky, ty mi jsou naštěstí cizí. Šla jsem na plac otevřeně a byla jsem v dobrém smyslu překvapena. Zdeněk je naprosto autentický. Natáčení s ním má v sobě osvobozující rozměr, protože věci zbytečně nekomplikuje. S odzbrojující upřímností dokáže říct „tohle nechápu“ nebo „teď nevím“, což by si většina herců z obavy o svou profesionální pověst možná nedovolila. On to řekne bez okolků, a paradoxně tím získává respekt.

Jeho největší dar je podle mě schopnost naprostého ponoření do role. Myslím, že dost herců si při hraní udržuje jakéhosi vnitřního kontrolora, Zdeněk se dokáže ztratit v postavě beze zbytku. Nemá potřebu se usměrňovat nebo své projevy nějak filtrovat.

I lehce problematické scény včetně těch intimních s ním probíhaly v atmosféře lehkosti a humoru. Právě proto, že všechno otevřeně pojmenuje, a tím odstraní potenciální trapnosti dřív, než stačí vzniknout. V tomhle je skutečně jedinečný.

Žádného koordinátora jsme na place neměli. Se smíchem podotýkám, že se Zdeňkem by se asi těžko něco takového koordinovalo. S režisérem Jirkou Vejdělkem jsme řešili delikátní situaci ohledně oblečení. S rozpaky mi naznačil, že mi nemůže přímo říct, že se mám svléknout. A tak vzniklo dilema.

Na jedné straně působí bizarně, když herečka předstírá intimní scénu zahalená po krk, pod peřinou evidentně oblečená. Výsledek vypadá nepřesvědčivě. Na druhé straně jsem nemohla jednoduše nabídnout odvážnější řešení, aniž bych riskovala nálepku exhibicionistky toužící po odhalování na obrazovce veřejnoprávní televize. (směje se)

S odstupem si říkám, že přítomnost odborníka na intimní scény by možná celou situaci udělala méně rozpačitou.

Nad tím jsem taky přemýšlela. Vytvořila jsem si teorii, že režisér vás vidí v určité roli, konstatuje, že to funguje, a následuje řetěz podobných nabídek. Riskantní protiúkoly nebo experimentální obsazení proti typu se v mém případě příliš nepraktikují.

Když jsme natáčeli Specialisty, kolegové mě škádlili oslovením účo. Jsem typ člověka, pro kterého domluvené slovo platí. Mám silný smysl pro řád a nevyhovuje mi, když se pravidla zbytečně ohýbají. Takže možná ve mně skutečně dříme něco z policejní mentality, strukturovaný přístup k životu a víra v dodržování dohodnutých pravidel.

Do Francie mě po studiu na DAMU přivedla touha pokračovat ve studiu herectví. Ale paradoxně to bylo až po mém návratu do Prahy, kdy jsem potkala svého budoucího muže, rodilého Francouze. V té době tu žil. Protože pochází z jihu Francie, ne z Paříže, náš příběh se stal kvůli vzdálenostem ještě o trochu komplikovanější.

Následovalo trochu nomádské období. Byli jsme oba nějakou dobu napůl ve Francii a napůl v Praze. Když pracoval v Monaku, pohybovala jsem se v trojúhelníku Francie–Monako–Praha. Teď se do Francie vracíme každé léto, naše děti tam mají prarodiče.

Pojem domova se v mém životě s postupem času proměňuje. V mladších letech jsem byla neposedná, neustále na cestách, permanentně v pohybu. Dnes jsem mnohem klidnější, taky už nejde jen o mě, ale o celou rodinu. Pragmaticky se usazujeme tam, kde to momentálně dává největší smysl, kde máme pracovní příležitosti a kde naše děti chodí do školy. Právě teď je to Praha.

Zároveň ve mně stále přebývá přesvědčení, že změna je katalyzátorem růstu. Mám v sobě lásku ke změnám, které vnímám jako příležitost k novým začátkům a k objevování.

Patřím asi k těm, pro které změna prostředí nepředstavuje stres. Kdyby mi dnes někdo řekl: „Za týden odjíždíš,“ nejspíš bych pokrčila rameny a souhlasila. Záleželo by samozřejmě na destinaci, ale v případě Francie bych se nebála. Znám to tam, ovládám jazyk, dokázala bych se adaptovat. Možná.

První odjezd do Paříže na studia byl pochopitelně náročnější. Neznala jsem nikoho, moje francouzština byla chabá. Začátky byly krušné, ale překonala jsem je.

Na druhou stranu, Paříž je město v neustálém pohybu. Asi sedmdesát procent mých tehdejších přátel tam dnes už nežije, rozptýlili se po celém světě. S přibývajícími roky si kladu otázku, zda bych ještě nalezla sílu budovat vše znovu od základů. Přichází věk, kdy člověk oceňuje své zavedené vztahy, kamaráda, který vás zná od základky, kavárnu, kde vás vítají jako starého známého. Tyto vazby lze vytvořit kdekoli, ale vyžaduje to investici energie, která není nevyčerpatelná.

Nad touto otázkou jsem mnohokrát přemýšlela, ale uspokojivou odpověď jsem nenašla. Je to zvláštní, země galského kohouta vstoupila do mého osudu způsobem, který nemá logické vysvětlení.

S jedním kamarádem jsme vytvořili napůl žertovnou teorii, že jsme museli být v minulém životě sourozenci. Pojí nás totiž nejen zvláštní bratrsko-sesterské pouto, ale také iracionální láska k francouzské kultuře. Přestože se naše životní cesty mnohokrát rozešly, on dokonce strávil roky plavbami na zaoceánských lodích, vždy jsme se znovu našli, spojeni mimo jiné právě tímto frankofilním poutem.

Říkali jsme si, že někde v minulosti jsme museli mít s Francií něco společného. Anebo jak říká Kundera v představení Jakub a jeho pán: jak bylo psáno tam nahoře. Možná je to skutečně tak prosté. Bylo to napsáno ve hvězdách a rozumové vysvětlení neexistuje.

Zvolili jsme české vzdělávání. Možná to bude znít překvapivě, ale považuji tento přístup za zdravější. Rozumím samozřejmě tomu, že je důležité, aby děti byly jazykově vybavené.

Já sama jsem začala s intenzivní francouzštinou relativně pozdě, a přesto ji dnes ovládám na velmi dobré úrovni. Dnešní doba nabízí bezpočet příležitostí k jazykovému rozvoji. Děti můžete poslat na několikaměsíční zahraniční pobyty, mají přístup k obsahu v originálním znění, angličtina je obklopuje prakticky všude. V našem případě si francouzštinu osvojují přirozeně při komunikaci s otcem a babičkou.

Má francouzská zkušenost se váže především k jihu země, který má svá specifika. Jižané disponují luxusem, který se v našich zeměpisných šířkách zdá být stále vzácnější: časem. Najdou si ho pro povídání, setkávání, pro budování sociálních vazeb.

Česká realita je poznamenána permanentním spěchem. Se svými pražskými přáteli se potkávám jen zřídka, naše diáře jsou přeplněné povinnostmi a pracovními závazky. Když mám konečně volný večer, nejraději ho trávím doma.

Pařížská zkušenost mi ukázala jinou tvář přátelskosti. V tamních kavárnách navazuje číšník konverzaci s přirozenou lehkostí, jejich srdečnost je autentická. Francouzi navíc projevují nebývale silný národní cit, což vnímám převážně pozitivně. Samozřejmě když tento postoj vyústí v paralyzující stávky, kdy metro nejezdí několik dní v týdnu, má to i svá negativa. Na druhou stranu jejich občanský aktivismus přesahuje pouhé stěžování si v soukromí. Když narazí na problém, aktivně vyvíjejí tlak na jeho řešení.

Tato situace mi dala poznání, které jsem vždy spíš odmítala. Pochopení hlubokého významu rčení, že čas léčí. Dříve jsem tuto moudrost doslova nenáviděla. Samozřejmě že čas věci zahojí, říkala jsem si, ale co během těch nekonečných hodin, dní a týdnů, kdy se to hojení teprve odehrává? Prožít každou vteřinu toho procesu je nesmírně těžké.

Postupně jsem však přijala pravdu, že čas skutečně na ranách pracuje, ať už je skutečně zahojí, nebo poskytne prostor k tomu, aby si člověk na změněnou realitu zvykl. Někdy dokonce nabídne mezistupeň: přijetí toho, že zatím nejsme schopni situaci plně akceptovat. Snad nebudu působit přehnaně sebejistě, když řeknu, že jsem získala vnitřní přesvědčení o vlastní odolnosti.

Novodobá historie mě vždy fascinovala, od šedesátých let přes období okupace až po normalizační sedmdesátky. Tahle éra mě přitahuje svou relativní blízkostí, a přesto zásadní odlišností od současnosti. K tomuto období jsem si tedy nemusela složitě hledat cestu.

Představení zkoumá fascinující fenomén Mikiho Volka, muže, který zpíval v podstatě jen tři tóny, a ještě nepříliš přesně, který na pódium často nastupoval v silně podnapilém stavu či pod vlivem dalších látek. A přesto před ním stály zástupy fanynek v transu, přesto ho publikum milovalo. Inscenace pátrá po kořenech této iracionální přitažlivosti.

Celý příběh je protkán Volkovými písněmi, doprovází nás živá kapela, zpíváme, tančíme. Není to klasický muzikál, ale spíš hudební show.

Obávám se, že existuje jen jediná odpověď, totiž že je to dar, který člověk buď má, nebo ne. Nedá se naučit, nedá se vypěstovat, nedá se získat žádným úsilím. Buď se s tím narodíte, nebo nikoli. Je to osudová rovnice, kterou nelze nijak ovlivnit.

Tato kapitola mého profesního života se rozvinula právě v období po mém úrazu. Tehdy nebylo vůbec jisté, zda a jak budu moci pokračovat v herecké dráze. Jak budu vypadat, zda se moje tvář vůbec bude moci objevit na obrazovce. Potřebovala jsem alternativu a našla jsem ji v produkční práci.

Začala jsem na filmovém festivalu Febiofest, a jak už to bývá, jedna příležitost otevřela dveře dalším. V tomto oboru hrají velkou roli osobní kontakty a osvědčená spolupráce. Díky těmto počátkům, i když samotný Febiofest už dnes neexistuje, jsem se po letech dostala k organizaci Festivalu francouzského filmu. Podílím se na produkci a moderuji zahájení a tematické večery.

Nedávno jsem se připojila ke kamarádce Kláře, která stojí za festivalem Knižní lázně, jenž vstupuje do svého šestého ročníku. Vytváříme platformu pro malá nakladatelství a spisovatele, organizujeme literární debaty, všechno v krásném prostředí Mariánských Lázní. Letos navíc poprvé spojujeme síly s prestižní literární cenou Magnesia Litera.

Tyhle akce mi přinášejí tolik potřebnou životní rovnováhu. Když jako herečka točím, mám veškerý servis, pohodlí a všichni se „točí kolem mých potřeb“. A pak přijdou projekty, kde naopak já mohu něčím sloužit druhým. Jednou jsou lidé k dispozici mně, jindy zase já jim.