RECENZE: Každé Brno potřebuje alespoň jednoho Pražáka

Oblíbená spisovatelka čtenářům ukazuje v poslední knize jinou svou literární tvář, humornou. Sama o ní říkává, že je její nedílnou autorskou součástí, že jí umožňuje odpočívat od těžkých témat.

Jenže právě taková témata ji proslavila (Prameny Vltavy, U severní zdi, Ignis Fatuus) a leckteří čtenáři je od ní očekávají. Muž z Brna tak musí být pro mnohé až šokem.

Klabouchová v knize vrství stereotyp za stereotypem. Pražák převelený na Moravu vše bere jako degradaci a svými známými (Pražany, jak jinak) je litován více, než kdyby „musel do Afghánistánu“. Sám ani na chvíli nezapochybuje o tom, že v „té díře“ (Brně) hanebně skoná, neb civilizace je slovo, které se týká v rámci Česka jen Prahy.

Jenže rozhodnutí, že do Brna musí jeden Pražan „z ráje“ (Prahy) odejít a  on je ideální typ k budování pokroku, se zvrátit nedá. Povinnost je povinnost, rozkaz je rozkaz. A tak jednoho dne sbalí Josef Ječmínek kufr a vyráží do neznáma.

Zamíří na policejní služebnu v Brně-Komárově, kde není „normální“ vůbec nikdo. Patří do ní Rom Pája z Cejlu, Lobo s poškozeným mozkem (kdysi fetoval), bývalý fotbalista Píč (to už říká vše), Brenda Kakáčová s částečnou obrnou obličeje, ale i jejich velitel Vítámvás, který vlastně jen jí a pije alkohol. Jo, ale ten v Brně konzumují ve velkém všichni, proto je v normě.

Aby vše nebylo jednoduché, do všeho vstoupí ještě bezdomovci, vražda, organizovaný zločin a pravidelně rovněž každodenní tupost Brňáků. Tedy jejich nepochopitelné chování, které Pražan „nedává a pláče“.

Musím říct, že – ač je Klabouchová zdatnou vypravěčkou, se slovy to vážně umí – na tenhle mix všehochutí jsem si delší dobu zvykala. Zdánlivé nakupení stereotypů mi vadilo, možná i proto, že jsem se v leckterém jako typická Pražačka poznávala (podobně jako Josef nosím veganské barefootové boty, alkoholu zrovna neholduju, svou sociální bublinu opouštím nerada…). Od prvních stránek jsem ovšem se zájmem sledovala, jak má autorka obyvatele obou měst slušně nakoukané.

Místo hlasitého smíchu ve mně ale příběh spíš spouštěl sem tam drobná pousmání. Nicméně nápad knihu odložit nepřicházel, a tak jsem četla a četla, až jsem zjistila, že mě vlastně zajímá, jak to celé s Josefem mezi Brňany dopadne.

A zhruba od půlky knihy jsem se najednou smála víc a víc. Nevím, zda se to stalo proto, že jsem si na poměrně netradiční autorčin styl zvykla, anebo je prostě druhá půlka příběhu lepší. I konec jsem si užila.

Zklamáním tedy pro mě Muž z Brna nakonec nebyl. Jen už vím, že od Klabouchové se budu příště těšit na nějaké historické drama, protože humornou českou literaturu mám spojenou s jinými jmény, třeba Eduardem Bassem nebo Karlem Poláčkem.

Pár procent navíc dávám v recenzi za to, že kniha ve mně spustila jednu (pro mě zábavnou) úvahu: jaký literární žánr by to byl, kdyby někdo popsaný námět otočil? Zdokumentoval by přesun mocných mužů z Brna do Prahy, který vidíme v posledních letech. Musím se někdy podívat, kolik z nich už nosí barefootové boty…