O třech českých hrdinech Sovětského svazu, které generál Svoboda zapřel

Jakkoliv není pochyb, že byli oceněni za skutečné hrdinství, platí také, že sovětská strana používala i vyznamenání jako svého druhu „politikum“. K podepsání smlouvy se něco takového hodilo.

Cesty Richarda Tesaříka, Josefa Buršíka i Antonína Sochora do Kremlu v prosinci 1943 jsou podobné. Richard Tesařík se narodil v roce 1915 v Praze. Podle rodinné tradice se vyučil obchodním příručím. Josef Buršík (1911) se narodil v Postřekově nedaleko Domažlic, absolvoval nižší průmyslovou školu v Plzni a pracoval na stavbách.

Snad jen Antonín Sochor (1914) z té trojice vyčnívá místem narození. Na svět přišel v Lohbergu v Severním Porýní-Vestfálsku, kde jeho otec pracoval na šachtě. Když vypukla první světová válka, matka se s dětmi vrátila do Čech, do Duchcova. Mladý Toník kvůli hospodářské krizi a nedostatku peněz nemohl dokončit obchodní akademii v Teplicích a v roce 1933 nastoupil jako dělník do skláren.

Všichni tři nastoupili na tehdy povinnou vojenskou službu, kterou měl za sebou nejdříve (1935) Josef Buršík. Tesaříka doběhly na vojně „velké dějiny“: byl v době odevzdání Sudet nacistickému Německu u strážního praporu na Lounsku a počátkem roku 1939 byl převelen na Podkarpatskou Rus. V polovině března toho roku tam prodělal v boji s maďarskými fašisty pomyslný křest: hned první den, kdy se ocitl na frontě, jeho velitel padl a Tesařík se musel ujmout velení družstva. Úspěšně.

Po rozpadu státu a okupaci Čech a Moravy byl demobilizován a propuštěn do zálohy. Sochor s Buršíkem to měli složitější. I oni byli v době ohrožení republiky v armádě, Sochor jako důstojník na Slovensku. Po březnu 1939 se vracel domů, ale domov – Duchcov – se mezitím ocitl v německé Říšské župě Sudety.

A podobně Buršík: během zářijové mobilizace v roce 1938 byl povolán na Sokolovsko, po zabrání pohraničí se vracel do Postřekova, který byl najednou už také „za dráty“, na území Německa. Byl sice přidělen na práci do Norimberku, ale v červenci 1939 se mu podařilo utéct do Polska.

Sochor byl mezitím z Duchcova odeslán za trest do pracovního tábora nedaleko Lipska. V rodném městě se totiž po návratu z armády ostře střetl s místními henleinovci. Utéct z pracovního tábora bylo složité, Sochor se proto rozhodl pro odvážný kousek. Coby rodák z Porýní a obyvatel „německého“ Duchcova se přihlásil do wehrmachtu, německé armády. Byl bez problémů přijat – a první dovolenky u rodičů využil k útěku do Polska.

A Richard Tesařík? Ten o odchodu do exilu uvažoval také, všechno urychlila rvačka s německými důstojníky v jedné pražské kavárně v létě 1939. Hranice do Polska přešel v srpnu 1939.

Tam se ti tři poprvé poznali. Začíná druhá světová válka a Polsko si ochotně rozdělují dva spojenci, nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Pro naše tři muže to znamená sovětské zajetí a internaci v táborech tajné policie NKVD. Z lágrů později odjelo několik skupin vojáků na Blízký východ a do Francie. Zbytek, necelá stovka, se pak stal základem nově se rodící československé armády. Skupina se rozrůstala o Čechy a Slováky, kteří v té době pracovali v Sovětském svazu, a zejména o ty, kteří tam byli vězněni v trestaneckých táborech, především Rusíny.

V roce 1942 se v městečku Buzuluk začala pod vedením Ludvíka Svobody formovat československá vojenská jednotka. Cesta našich vojáků z Buzuluku do Prahy byla už mnohokrát popsána. Je to i cesta Richarda Tesaříka, Josefa Buršíka a Antonína Sochora.

Společně byli poprvé nasazeni v březnu 1943 při obraně Sokolova před německou armádou, útočící na Charkov. Tesařík se proslavil statečností, se kterou se postavil nepřátelské palbě. Buršík byl patrně posledním, kdo viděl živého legendárního Otakara Jaroše. Sochor byl u Sokolova zraněn a transportován do nemocnice v Charkově. Když německá armáda o tři dny později dobyla Charkov, Sochorovi se podařilo z obsazeného města uniknout a vyvedl další dva Čechy… Sověti měli dobrý důvod obdivovat hrdinství, se kterým se Čechoslováci postavili nepříteli. To hlavní mělo teprve přijít.

Na podzim 1943 se Čechoslováci účastnili osvobozování Kyjeva. Legenda vypravuje, že „proletěli“ nacistickou obranou Kyjeva a stanuli na březích Dněpru dřív než vojáci Rudé armády. Pravda je trochu jiná, dosažení Dněpru trvalo šestnáct hodin nepřetržitých bojů. Tesařík a Buršík se jich účastnili už jako velitelé tankových rot, Sochor byl velitelem roty samopalníků. Právě bojové nasazení Čechoslováků a rychlý úspěch se staly důvodem pro jejich ocenění titulem Hrdiny Sovětského svazu.

Na vyznamenání bylo původně navrženo pět lidí, navíc ještě Sergej Petras a Vladimír Janko, Sověti ale nakonec vybrali Tesaříka, Buršíka a Sochora. Někdy v téhle době vznikla i ikonická fotka tří kamarádů před tankem.

Všichni tři prošli všemi dalšími operacemi na východní frontě, samozřejmě i tou karpatsko-dukelskou. Josef Buršík se netajil kritikou toho, jak sovětský štáb akci na Dukle připravil: „Němci zaminovali každou píď země, mosty, cesty a cestičky, všechno, co mělo nějaký význam. Na některou z kót se útočilo až desetkrát. Těžkou překážku nepředstavovaly jen zátarasy, minová pole nebo palba nepřítele, ale i zima, dlouhé deště a neschůdný terén. Sovětské ztráty na malém úseku fronty dosahovaly obrovských počtů. Na osmdesát pět tisíc mrtvých a raněných. Šest a půl tisíce Čechoslováků zaplatilo karpatské tažení svým zdravím a životy.“

Přes Ostravu došli pak Tesařík, Buršík a Sochor do Prahy. Válka skončila a zdálo se, že všechno, co přijde, bude už jen lepší.

Zatím ještě nebyla řeč o politice. Československá jednotka v Sovětském svazu byla pod stálým vlivem komunistů a sovětské tajné policie NKVD. Náčelník československé vojenské mise v SSSR Heliodor Píka, který se snažil udržet prvorepublikový standard apolitické armády, o tom pravidelně informoval exilovou vládu v Londýně, ale ta na dění v Sovětském svazu neměla vliv.

Není pravda, že by všichni vojáci z východní fronty byli komunisté. Buršík i Sochor byli sociální demokraté. Způsob, jakým komunisté po konci války postupně dostávali armádu pod svoji kontrolu, je zaskočil.

Každý hledal vlastní způsob, jak situaci zvládnout. Richard Tesařík nastoupil jako profesor na katedru tankového vojska ve Vyšším vojenském učilišti v Praze, kariéru mu ale pokazil jednak poněkud rozevlátý životní styl (alkohol, ženy a konfliktní povaha) a nepříliš diplomatické vyjadřování o nadřízených. Konkrétně to o ministrovi národní obrany Alexeji Čepičkovi způsobilo, že byl nejprve přeřazen na nižší pozici a nakonec uvězněn a vyšetřován.

Zvláštní vztahy mezi Prahou a Moskvou ilustruje malá příhoda. Československé vedení nechtělo soudit hrdinu Sovětského svazu, takže požádalo Moskvu, aby Tesaříkovi titul odňala. Z Moskvy ale přišla stručná odpověď: není důvod. Na zásah Nikity Chruščova byl Tesařík propuštěn a dostal ještě jednu šanci. Problémy se ale opakovaly, takže v roce 1960 Tesaříka vyhodili z armády a vyloučili z KSČ. Zemřel v roce 1967 na infarkt v jedenapadesáti letech.

Antonín Sochor sloužil od roku 1948 v hlavním štábu armády a jako zkušený voják se stal velitelem brigády židovských dobrovolníků, cvičených na Moravě pro Izrael. Tajný výcvik členů budoucí izraelské armády byl u nás prováděn s vědomím Sovětského svazu, který si od vzniku židovského státu hodně sliboval. Sochor se dokonce načas do Izraele podíval.

V září 1949 byl jmenován profesorem pěchotního učiliště v Milovicích u Prahy a v této funkci zemřel po dopravní nehodě, k níž došlo v srpnu 1950 ve vojenském výcvikovém prostoru Mimoň. Nehoda je dodnes předmětem spekulací a mnozí nevěří, že šlo o náhodu. Jenže vyšetřování po roce 2000 neprokázalo, že by nehoda byla inscenovaná. Na to do ní bylo zapojeno až příliš mnoho aktérů a svědků. Vyšlo i najevo, že vyšetřování v roce 1950 bylo rozsáhlé a nikdo se nepokoušel nic zakrývat.

Sochor zemřel v šestatřiceti letech a paradoxně ho možná tragická smrt uchránila od možného pronásledování v době, kdy vedení KSČ se sovětskými poradci začalo hledat uvnitř strany „sionistické agenty“. Sochor, který měl kontakty na izraelské tajné služby, by měl nejspíš těžké časy.

A Josef Buršík? Ani jeho příběh neodpovídá tomu, jak byli u nás před rokem 1989 vojáci z východní fronty oslavováni. Buršík byl po válce velitelem tankové brigády v Ostravě. Po únoru 1948 se ale dozvěděl o přípravách protikomunistického vojenského puče. Sice se žádných akcí neúčastnil, pomohl ale propojit některé lidi. V listopadu 1949 byl zatčen a odsouzen za velezradu na deset let. Trest mu byl nakonec zvýšen o další čtyři roky.

Buršík si z války přinesl špatně léčenou tuberkulózu a po krátkém pobytu ve vězení na Mírově musel být převezen do nemocnice u Olomouce. Toho využil k odvážnému útěku do Západního Německa a následně do Velké Británie. Odešla s ním i jeho manželka, doma u prarodičů nechali dvě malé dcery, se kterými se viděli až po třinácti letech, kdy je pražský režim po diplomatickém tlaku britské strany propustil za rodiči. Buršík jediný se dožil listopadu 1989, byl rehabilitován, povýšen a své vzpomínky vydal knižně.

Právě Buršíkův útěk způsobil, že ona fotografie tří kamarádů u nás mezi lety 1950 až 1989 nesměla vyjít. Buršík byl „vystřižen“, zveřejňovány byly jen snímky Sochora a Tesaříka. O Buršíkovi se nepsalo ani v souvislosti s osvobozováním Kyjeva – ti nejodvážnější psali o „hrdinném velitelském tanku Jan Žižka“, jméno velitele ale neuvedli.

Netroufl si to ani Ludvík Svoboda v knize Z Buzuluku do Prahy. Buršík měl být vymazán z dějin. Ironií osudu přežil válku, vězení, útěk i tuberkulózu a zemřel v roce 2002 v devadesáti letech. Pohřbili ho v generálské uniformě v československé sekci britského vojenského hřbitova vedle našich letců. Působení našich vojáků na východě bylo řadu let zkreslováno a prezentováno s patřičným ideologickým nánosem. Rozhodně nebyli všichni vojáci z Buzuluku komunisté a posilování komunistického vlivu v armádě po roce 1945 bylo to poslední, co si mnozí z nich přáli.

Právě přehnané oslavování vojáků z východu způsobilo propad zájmu o ně po roce 1989. Jejich statečnost nebyla ale o nic menší než statečnost jejich spolubojovníků ve Velké Británii nebo Francii.

Josef Buršík to napsal výstižně: „I přes různé politické tlaky a činnost komunistické propagandy v řadách československé armády v tehdejším Sovětském svazu zůstává po letech vzpomínka na statečnost těch, kteří bojovali za osvobození Československa.“

Autor je publicista