Arcibiskup Nuzík: Obětem sexuálního násilí patří omluva, odškodnění neplánujeme

Smlouva pouze potvrzuje právní stav, který už dnes platí. Určitě nechce nějak zvýhodnit věřící katolické církve. Vím, jak se určité věci pomalu prosazovaly, například působení církve v armádě, kaplanů v domech pro seniory nebo zakládání církevních škol. Když je toto vše sepsané ve smlouvě, tak to bude standard, o který za deset patnáct let nebudeme muset znovu bojovat, až tu budou vlády, které nebudou tolik otevřené věřícím.

Nemyslím si, že by katolíci žádali víc než ostatní církve. My jsme s nimi často zajedno a vyjadřujeme se společně k různým otázkám. Naposled jsme postupovali jednotně v otázce nemocničních kaplanů, předtím v otázce kaplanů v armádě nebo věznicích. Jde nám o jedno: o člověka a hodnoty. Podle mého jde o nedorozumění. Byť zpovědní tajemství máme pojaté jinak než v ostatních církvích.

Bude to škoda, ale půjdeme dál a budeme žít bez smlouvy.

U pastoračních pracovníků se nejedná o zpovědní tajemství, ale o profesní mlčenlivost. Stejně jako ho mají zdravotníci nebo sociální pracovníci. Ale protože kanonické právo nezná pojem profesní mlčenlivost, nýbrž jen zpovědní tajemství, tak byl ve smlouvě použit termín „právo obdobné zpovědnímu tajemství“, který je zase nesrozumitelný veřejnosti.

Určitě by se našla lepší formulace, aby nevyvolávala takové podezírání. My jsme ve všech diecézích domluvení, že budeme plně spolupracovat s policií při vyšetřování deliktů zneužití. Nemáme důvod cokoli skrývat. Osobně jsem se už čtyřikrát setkal s oběťmi a neznám nikoho, kdo by využíval zpovědního tajemství k utajování a k tomu, abychom nebyli otevření k nějakému šetření.

Možná v minulosti, ale v současné době to nikde nevidím.

To bylo v minulosti. Už deset let máme směrnici, která popisuje, jak se mají takové případy vyšetřovat a jak se k obětem chovat. Ten postup se osvědčil. Osobně vím, že ti lidé byli vždy přijati a vyslyšeni. Otázkou je, jestli jsou oběti spokojeny s výsledkem. Pak z toho vznikne dojem, že to nebylo správně vyšetřeno.

Ale myslím, že jsme jako biskupové udělali velký pokrok v tom, že jsme schopní se s oběťmi setkávat a mluvit s nimi.

Prožíváme Svatý rok. Stalo se tu cosi bolestného a já jsem to vnímal tak, že je potřeba se omluvit, ale zároveň to odevzdat Bohu. Protože některé věci nevyléčí pouze člověk, ale prosíme Boha, aby pomohl zacelit rány. Za církev lituji, že k případům zneužití došlo. Bylo to špatně. Takto nemá jednat duchovní osoba, nemůže někoho stáhnout a zašlapat. Chtěl jsem vyslat signál, že toho litujeme a že jsem to předložil Bohu, aby to uzdravil, aby mohly oběti začít žít nový život a nežít stále v bolesti.

Nepočítáme s tím. Protože si nemyslíme, že za to může diecéze. Pokud došlo k pochybení, tak to řeší soud ve vztahu oběť a agresor.

Na posledním plenárním zasedání biskupů jsme rozhodli, že musíme stále hledat cestu, jak rány uzdravit a případné škody nahradit. Ale určitě to není tak, že řekneme: Přijď, kdo se cítíš poškozen, a my tě finančně odškodníme.

Pokud by se ukázalo, že biskupství něco zatlouklo, že biskup nekonal, co měl a nebylo to postaveno na názoru jednoho člověka, který není spokojený, tak je možné o něčem uvažovat. Ale určitě to nebude všeobecné odškodnění.

Určitě ne. Ale je těžké určit míru. Případy hrubého zneužití budou jen výjimky. Mnohdy se to vyvíjelo měsíce a roky jako vztah mezi dvěma lidmi a pak se to pokazilo a je těžké vyhodnotit, kdo za to může.

Nemyslím, že by to pomohlo. Je ale možné, aby církev poškozeným přispívala na terapie, a to se v řadě případů už stalo.

Máme případy, že kněz, který se doznal, byl laicizován (zbaven duchovní služby, nesmí vést bohoslužby, udělovat svátosti a podobně – pozn. red.) a už není duchovním. Pak jsou případy, kdy šlo o jednorázový skutek mezi dvěma dospělými. Poté soud nařídil určité pokání nebo omezení, aby byla vyloučena recidivita podobného jednání.

V případech, že se prokáže, že má pedofilní sklony, tak dostane službu u starých lidí, například postižených alzheimerem, nebo v nemocnicích. Ale nemůžeme zodpovídat za jeho volný čas, protože bychom ho museli uvěznit.

To máte pravdu, ale s jednoznačně prokázanými pedofilními sklony jsme se ještě nesetkali.

V tom se církev vnitřně mění. V minulosti jsme kladli důraz na morálku, ale teď je to o tom, jakou budeme vytvářet atmosféru. Když zpovídám, tak lidem říkám: buďte ženou nebo mužem, který kolem šíří dobré prostředí. Protože často vidím, že lidé chybují hlavně kvůli tomu, že nezažili lásku v rodině nebo utrpěli něco těžkého, a proto jsou dnes tak ostří a nesnášenliví. Myslím, že to funguje. Když někam přijdu, kde je napětí, tak říkám: nepřišel jsem vám nic vyčítat a moralizovat, ale poprosit, abychom byli k sobě dobří, nakolik to jde.

Do církve přinesl novou svěžest, aby se vrátila k svému původnímu úkolu zvěstovat evangelium. Jeho slova zaujala i nevěřící. Přínosný byl hlavně jeho pohled na to, co je ve světě i církvi bolestivé, ať to byla otázka uprchlíků, nebo chudých.

Přisuzoval jsem to jeho postoji duchovního a člověka, který nemá rád válku. On nebyl politik ani stratég. Bylo to překvapení, ale bohužel světu chybí tolerance k tomu, co papež dělá, protože stále čeká, že každý jeho výrok bude stoprocentní. Přece každému se může stát, že řekne něco nešikovně.

Já to vnímám jako výzvu, abychom nechali místo v církvi i těm, kteří svou orientací vybočují, a nenechávali je někde v ústraní. Před třiceti lety se řešil podobný problém s rozvedenými. Katolické manželství je nerozlučitelné, ale najednou se začali objevovat věřící lidé, kteří se rozvedli. A byli pod tlakem, že zklamali.

Pamatuji si to dobře z rodné vesnice, když se rozvedl první člověk. Byl to soused, syn kováře. Najednou zůstal sám v katolické vesnici. Je proto dobře, že papež František řekl: Nedívejte se špatně na tyto lidi, protože přece nevíme, proč muže přitahují muži nebo proč mají ženy rády ženy. I homosexuálové musí mít místo v církvi a nemůžeme je hodit za plot.

Určitě. Církev je tu pro všechny, ale není možné všem dát všechno. Rozvedení nebo homosexuálové mají určitě v církví místo, ale stále platí pravidla pro přistupování ke svátostem. To, že ti lidé nemohou například ke zpovědi, neznamená, že jsou ze společenství věřících vyloučeni a nemohou čerpat z jiných církevních zdrojů.

Musíme podporovat základy, na kterých stojí společnost. Manželství přináší do společnosti děti, ale stále častěji slýcháme o vymírání naší společnosti. A kdybych říkal, že manželství muže a ženy je stejné jako svazek dvou mužů, tak bych byl nespravedlivý vůči rodinám, které přináší oběti. Sám jsem z velké rodiny, měl jsem deset sourozenců a vždy jsem si vážil, jaké oběti pro nás rodiče přinášeli.

S tím nemohu souhlasit. Slovo křest se po staletí používalo jen v případě člověka, ale v nové době se křtí věci i zvířata, a to slovo ztratilo na své velikosti. Dříve to znamenalo, že slabý a nejistý člověk se napojil na Boha. Ale křest nové knihy nebo CD už s tím původním významem nemá mnoho společného. Podobně to vnímám u manželství. Ke křesťanství patří cesta pravdy a měli bychom věci nazývat pravými jmény.

Zaujal mě svým prvním projevem, kdy začal pozdravem vzkříšeného Krista: Pokoj vám. To je víc než mír, který značí vnější stav, ale je to i pokoj srdce, kdy je člověk uvnitř šťastný. Papež Lev XIV., který je z augustiniánského řádu, byl jako misionář v jižní Americe a každý misionář je člověk poslaný na cizí území, aby poznal kulturu a snažil se lidi spojovat. A myslím, že Lev XIV. půjde v linii Františka, že bude spojovat lidi i národy.

Myslím, že přijede. Po své inauguraci se setkal s českou výpravou, ve které byl i ministr zemědělství Marek Výborný. Když papeži řekl, že je z České republiky, tak mu papež odpověděl: „Dnes jsem měl být na biřmování v kostele svatého Tomáše v Praze u augustiniánů, kde už jsem byl vícekrát. Znám Česko a budu se těšit na to, až se tam znovu vydám.“

Ale kdy to bude, to nedokážu říci.

Když Ježíš poslal apoštoly do světa, tak řekl: Jste světlo a sůl. A církev má i v postmoderní době přinášet světlo, protože každý člověk se dostane do situace, že se mu v životě setmí a nevidí smysl, proč dál žít. Církev by mu měla přinést světlo a také sůl, aby dostal chuť do života. Musíme lidi usmiřovat, aby nenarůstala nevraživost. Často od papežů slyšíme, aby skončily spory a došlo k usmíření, protože to může přerůst v konflikt.

Měli bychom se snažit lidi dávat dohromady. Arcibiskup Otčenášek tomu říkal: spřátelování v Duchu svatém. Je to vidět často na malých obcích, že dělají spoustu věcí společně – a to pomáhá a funguje. Určitě pomáháme a staráme se o staré lidi nebo vychováváme mladé, přinášíme světlo do temných míst věznic.